Taky se vám někdy stává, že prostě dostanete nápad a ten musíte hned napsat? Tak tohle se mi mimo jiné stalo s povídkou „Ledová jeskyně“. Prostě jsem dostal nápad a napsal to. Během pár hodin byla povídka kompletní a já si řekl, že asi nemá cenu na ní nic upravovat. Nebyla dokonalá, ale došlo mi, že kdybych se k ní vracel a snažil se upravit její vyznění, už bych nikdy nedokázal znova zachytit pocity, které jsem měl tenkrát, protože byly prostě chvilkové.

Znáte to, potkáte jednu dívku, líbí se vám, ale to je tak vše, protože stejně se nijak moc nesblížíte a za pár týdnů už po ní nevzdechnete. V telecích letech se to stává každému klukovi. I mně se to stalo, a tak jsem svoje pocity vyjádřil v téhle povídce. Není to příběh o lásce k jedné dívce, ani o velkých citech, tohle je krátká povídka o tělesném vzplanutí, které končí krásně, anebo hrůzně. To už je na každém z vás. Ale já osobně si myslím, že v takovém vzplanutí je z obojího něco. Na jednu stranu je to krásné, ale na druhou stranu i děsivé. Jak se vlastně může zrodit něco tak silného, tak drtivého, že se z toho člověk musí vyzpovídat?

Ledová jeskyně (PDF soubor ke stažení)