První, co musím říct, tak to je fakt, že se mi poštěstila neskutečná věc. Mohl jsem dělat rozhovor s Jamesem O’Barrem. Já vím, že to pro 95 % lidí nic neznamená, ale pro ty, kdo vědí, je to přece jenom docela zajímavá možnost. James je komiksový tvůrce, který se proslavil svým komiksem “Vrána”, a co si budeme povídat, celý život z tohoto díla žije. Naštěstí se zdá, že konečně zase začne vycházet něco, co ponese jeho jméno a nebude to jen obálka knihy, která se k nám nedostane, nebo cover alba nějaké skupiny, kterou neznám nebo neposlouchám.

Vůbec nechci znevažovat Jamesův přínos pro komiks. Popravdě se jedná o jedno z nejdůležitějších undergroundových děl (rozuměj děl, která nevyšla pod velkým vydavatelstvím), protože ukázalo, že to jde. Jde vytvářet skvělá komiksová díla a není k tomu potřeba kreslit pavučiny nebo pláštěnky. “Vrána” je jedním z nejznámějších komiksů, které nemají žádného hrdinu z Marvel nebo DC universa. Komiks ovlivnil mnoho jiných tvůrců, další na něj navázali, vznikly čtyři filmy, kdy má smysl koukat pouze na první, na kterém měl James vlastní podíl, a pro spoustu dalších lidí je to srdcová záležitost. Řadím se k nim.

Když se mi naskytla možnost, že bych mohl dělat rozhovor s Jamesem O’Barrem, který měl 26. října 2012 poprvé navštívit Českou republiku, nemohl jsem odmítnout. Tohle není možnost, kterou člověk dostane několikrát za život. Co bylo neskutečné, to byl přístup Comics Centra, jmenovitě Dory Čejkové, s kterou jsem vše domlouval. Vše bylo hodně narychlo, ale nic nebyl problém. Několika maily jsme se domluvili, já jsem si připravil otázky asi tak na dvě hodiny rozhovoru. Měl jsem nějaké záložní, pro jistotu, kdyby se Jamesovi nechtělo moc mluvit. Bylo mi řečeno, že dostanu hodinu času. Skutečnost samozřejmě byla jiná, ale k tomu se dostanu.

James O’Barr měl mít v Praze nejen možnost dát několik rozhovorů, ale také se předvést na KomiksFESTU, kde mu byl vyhrazen čas nejen na to, aby nám něco pověděl o “Vráně” (komiksu i filmu), ale také aby ukázal svoje umění. Naživo měl kreslit Evu Decastelo, což zase není taková výhra, ale sledovat Jamese při práci, to bylo neskutečné. James měl na KomiksFESTu vyhrazený čas 27. října 2012 od 19:30 a rozhovor se měl konat ve tři hodiny, tedy by se zdálo, že na něj bude dost času. Ve tři čtvrtě na tři jsme dorazili do krásného malého hotýlku, v kterém byl James ubytovaný. Neskutečně profesionální lidé, až se mi nechtělo věřit, že jsme v České republice. Jenže je vidět, že když se podniká s chutí, jsou lidé milí a nic není problém.

Na recepci hotýlku čekal Václav Dort (majitel Comics Centra, které nám umožnilo rozhovor a které zaštítilo celou Jamesovu návštěvu), na kterém bylo vidět, že už toho má dost. Spolu s přítelkyní, která se na jeden den proměnila v moji asistentku a fotografku, jsme Jamese viděli přes sklo, kde se bavil s jinou redaktorkou. Řekli jsme si: “Paráda. Sedneme si, počkáme.” Václav Dort nám řekl, že to paráda není. Věci se měly takhle: James měl poměrně nabitý program, kde bylo velké množství rozhovorů a dalších akcí. V pátek hned dělal rozhovor na České televizi, kde o něm věděli kulové a očividně si o něm nic nezjistili. Neměl z toho rozhovoru dobrou náladu, ale v sobotu se pustil do rozhovorů dalších. Nevím přesně, kolikátí jsme měli přijít na řadu, ale jsem si jistý, že ve 12 hodin měl mít James oběd. Až na to, že se mu jíst nechtělo. Místo oběda si zašel na výstavu Švankmajera. Pravda, mnohdy lepší program než nějaká česká restaurace. Jenže když člověk celý den nejí, musí se to projevit.

První věta, kterou nám Václav Dort řekl po přivítání, byla, že James má hlad a musí se s ním jít najíst. Rozhovor se tedy posouvá. Další nepříliš pozitivní správa přišla hned záhy: Nebude čas na všechny naše otázky. Tuto zprávu záhy potvrdila i Kateřina Sovová, žena, která Jamesovu návštěvu zajistila, a že jí to trvalo snad dva roky. Dostat se k Jamesovi není úplně jednoduché. Je to jeden z mála lidí, který nemá vlastní email, a přes Internet se k němu prostě nedostanete. Kateřina nám sdělila, že svých 22 otázek budu muset scuknout tak na polovinu, takže jsem se rozhodl, že budu chtít jen odpovědi na ty, které mě opravdu zajímají a na které se neptali všichni ostatní. Když nic jiného, měli jsme o zábavu postaráno. Náš rozhovor měl totiž začít v půl páté.

Nebudu obviňovat Jamese za to, že neměl hlad podle plánu. To nemá smysl. Klidně bych na něj čekal ještě dvě hodiny, kdybych věděl, že ten rozhovor bude. Nebudu ani obviňovat Comics Centrum, protože ono nám rozhovor zajistilo, ale hlavně s tímhle prostě nemohli nic udělat. Plány prostě nejdou vždycky snadno, navíc, co si budeme povídat. Necronomicon není profesionální magazín, a tak měli přednost jiní. I to se dá pochopit. Já si myslím, že to Comics Centrum zorganizovalo dokonale a za to, že nám, přes všechny těžkosti, které nastaly, stále umožnili rozvor, za to jim patří velký dík. Co mi ale vadilo, to je klasický český přístup k ostatním lidem.

Před námi měla s Jamesem rozhovor redaktorka z Práva. Pražská nanynka, které nestálo za to, aby si dopředu zjistila, kde je vlastně hotel, v němž byl James ubytován. I když žena z Prahy, hledala ho prý hodinu. Já jsem z Českého Krumlova, ale hotel jsme nehledali, šli jsme na jistotu, protože jsme si prostě zjistili, kde to je. Stejně jako redaktorka jsme jeli městskou, stejně jako ona jsme v hotelu nikdy nebyly. Kde je tedy rozdíl? Zdálo by se, že v profesionalitě, která by podle všeho měla být na straně paní redaktorky, protože ona je za rozhovory přece placená. Jenže… Přišla o půl hodiny a ne že by se snažila svůj rozhovor urychlit, ač věděla, že po ní jdou další redaktoři. Skončila o tři čtvrtě hodiny později, než měla, takže si ke svému času ještě něco málo přidala. Ale proč by ne, že jo? Vždyť ona je přece z Práva, to něco znamená. My jsme z Necronomiconu. Co to je sakra Necronomicon? Až na to, že si myslím, že ona nevěděla, kdo bude dělat rozhovor po ní. I kdyby, pořád pro ni byl vymezený čas, který by měla dodržet.

Myslím si, že tohle je prostě ukázka toho, jak jsou profesionálové vlastně profesionální. Je jim daný nějaký čas, ale proč by se tím zatěžovali? Vždyť oni jsou přece profíci, oni si mohou dělat, co chtějí, protože jsou za to placení. Co na tom, že ta ženská byla dezorganizovaná jako její kabelka, kde nemohla nic najít. Prostě nakašlala na všechny ostatní, dělala si, co chce, protože ona za to dostane zaplaceno. Ještě si tam Jamese nastavovala, aby si mohla udělat nějakou jeho “uměleckou” fotografii přes zrcadlo, která bude vypadat cool. Její rozhovor jsem nečetl, Právo neodebírám, ale pokud se objeví v archivu deníku, rád si ho přečtu a porovnám. Přesto asi nezměním svůj názor a budu si dál myslet, že pro české novináře je novinařina jenom práce. Kdyby to měli dělat jen z lásky k psaní a k osobám, s nimiž dělají rozhovor, asi by to vypadalo trochu jinak. Ale proč do toho dávat víc, že?

Když jsem Jamese viděl odcházet, očividně se netvářil dvakrát nadšeně. Jasně, určitě za to mohl hlad, ale myslím si, že byl z rozhovorů docela unavený. O to víc jsem se bál, jak to bude s námi, jestli nám rozhovor nakonec dá. Ale v tomhle směru jsem se bát nemusel. I když nejedl podle plánu, přišel za námi s trochu lepší náladou, hlavně najedený. Postupně se během rozhovoru uvolnil a byl neskutečně vstřícný, rozpovídal se, všichni jsme se smáli. I když jsme museli dělat rozhovor ve dvou – spojil jsem se s redaktorem Fantasy Planet, abychom udělali jeden větší rozhovor raději než dva malé – přesto mi nálada přišla mnohem uvolněnější a přátelštější, než jaká by následovala hned po rozhovoru s dámou z Práva. Vlastně můžeme být rádi, že měl James hlad, a také můžeme být rádi, že na rozdíl od některých zástupců profesionálních médií, jsme se skutečně připravili a ptali jsme se na otázky, které byly originální a přinesly nové informace, které James při jiných rozhovorech nesdělil.

Čekání na Jamese se rozhodně vyplatilo. Je to velmi příjemný člověk a dokáže otevřeně mluvit o čemkoli ze svého života, až z toho někdy mrazí. Jsem rád, jak se Comics Centru podařilo vše zorganizovat a že na nás nakonec přece jen vyšel čas a nebyli jsme odstrčeni jenom proto, že jsme jen nějaký internetový magazín. Za tohle velmi děkuji, stejně jako za možnost vůbec rozhovor uskutečnit. A co říct našim profesionálům, kteří se chovají jako ti nejdůležitější? Asi nic, už jsem řekl dost, jen vám doporučím, chovejte se jako lidi a uvědomte si, že se všechno netočí kolem vás. Stejně za to dostanete zaplaceno a jsem si jistý, že to nebude o nic méně, když dodržíte čas. Ale tohle jsou Češi, ne? Za každou cenu se snažit získat něco navíc, když už se ta možnost objeví.

Rozhovor s Jamesem si můžete přečíst na stránkách Necronomiconu.