Od roku 2008 jsme s přítelkyní pravidelnými návštěvníky Jihočeského divadla a nevynechali jsme jedinou hru, která se zde od prosince 2010 uváděla. Už to dělá celkem dost her, ale asi nemá cenu je počítat, ale kdyby to někdo strašně nutně potřeboval vědět, není to až takový problém.
Poslední hrou, na kterou jsme se dostali, bylo včerejší představení hry „Hostina dravců“. Jedná se o původně francouzskou hru, která, ač byla napsána již před 50 lety (konkrétně v roce 1964), ale jako první byla uvedena jako film. Divadelní hra byla uvedena až v roce 2010 v režii Juliena Sibreho. Autor Vahé Katcha se divadelní premiéry nedožil. Vahé-Karnik Khatchadourian (1928-2003) je spisovatel původem arménského, ale vyrůstal v Libanonu a nakonec zakotvil ve Francii. Divadelních her na svědomí tolik nemá, vlastně pouze dvě. „Hostina dravců“ je tou slavnější.
Píše se rok 1942 a děj se odehrává ve Francii. Člověk nemusí být znalý francouzské historie, aby pochopil, že tohle je období válečné, že Francie již byla okupována Němci a příliš se nebránila. Francouzi měli tu smůlu, že mezi nimi a Německem nebyl La Manche, ale řece jen, britské jednotky se bránily mnohem sveřepěji. Francouzi se vzdali a jejich odboj moc nároky na úspěch neměl. Byli to až Američané, kdo Francii osvobodil. Lepší zachycení událostí osvobození Francie vám přinese snímek „Zachraňte vojína Ryana“.
K osvobození však došlo až v roce 1944 a my jsme v roce 1942. Hra má jednoduchou, ale naprosto geniální zápletku, na které stojí všechno, co se ve hře dál děje. Skupina sedmi lidí (2 ženy a 5 mužů) se sejde na oslavě narozenin jedné z dam. Jedná se o klidnou čtvrť, kde se většinou nic neděje, ale na všech je vidět, jak jsou nervózní. Není se čemu divit. Nacisti nejsou zrovna ti, kteří by se rádi přátelili. Naopak. Záhy to zjišťují na vlastní kůži. V ulici jsou zastřeleni dva Němci. Každý byt v domě musí poskytnout nacistům dva rukojmí, což ve skutečnosti znamená, že dva lidé z každého bytu půjdou na smrt. Sedmi slavícím je však nabídnuta velmi speciální možnost. Mohou si sami vybrat, kteří dva z nich půjdou. Mají na to dvě hodiny. Major Kaubach (Ondřej Volejník) zatím počká vedle v pokoji a bude si číst, protože literatura je jeho oblíbený koníček.
Touhle zápletku Katcha vytvořil naprosto geniální prostor pro skvělé herecké výkony, ale především pro skvělé vztahové drama s komediálními prvky. Jak se lidé zachovají? Budou stát za sebou? Anebo si mezi sebou vyberou skutečně dva lidi, které obětují? Najdou se dva dobrovolníci, kteří sami řeknou, že se pro ostatní obětují?
I když má hra dvě hodinu (plus přestávka), nenudí. Nejprve krátké seznámení s jednotlivými postavami, potom už ale jde rovnou do tvrdého. Přátelé poznávají, co je to skutečné přátelství, a co je to nepřátelství. Uvědomují si cenu svého života, ale životy ostatních se pro ně stávají levnou měnou. Přesto ale mají některé raději. Stojí někomu za to, aby zemřel pro ostatní? Budou stále lidmi, anebo se postupně změní ve zvířata? Finále všechno vysvětlí a rozhodně se nemusíme bát toho, že by nám autoři něco zatajili. Neskutečně silná hra, kdy si uvědomíme, jak je tahle naše doba pitomá, ale pořád můžeme být rádi, že můžeme doma blbnout do půlnoci a déle a nikdo nám nebude bouchat na dveře a nebude nás chtít zastřelit. Snad jedině velmi nervní soused.
Kdybych měl někoho vyzdvihnout z hereckého obsazení, tak na prvním místě rozhodně Ondřej Volejník v roli nacisty Kaubacha. Dokonale chladná postava, téměř bez emocí, inteligentní a tím děsivá ještě víc než vojáci se samopaly. Ze sedmi oslavujících bych asi vybral Martina Hrušku a Pavla Oubrama. Oubram mě v některých případech doslova dostával tím, jak byl intenzívní, Hruška zase jednou hraje postavu negativní, poměrně slizkou a jde mu to skvěle. Ona i pomáda ve vlasech udělá svoje. Asi bych neměl zapomenout ani na Zdeňka Kupku. I když jsem jeho postavu nesnášel od začátku, předpokládám, že to bylo hlavně proto, jak ji zahrál. Koho bych trochu zkritizoval, tak to je Ondřej Veselý. Dostal zajímavou postavu, slepého veterána, no, nebo alespoň bývalého vojáka, ale místy ji hraje jako obvykle – uřvaný frajer. To je škoda. Kdyby zkusil jiné polohy, bude mít jeho vystoupení ještě zajímavější podobu.
Jsem docela rád, že jsem rok 2013 v Jihočeském divadle začal právě hrou „Hostina dravců“, protože i když mám radši komedie, silné hry mě dostanou. Tohle je silná hra. Netuším, jestli se tyhle události skutečně staly, ale klidně se stát mohly. Němci byli šílení, ale rozhodně ne pitomci. Do vysokých vojenských pozic se dostali lidé, kteří měli mozek. Mozek a moc, to je velké zlo. Věty, které se pronášejí, jsou neskutečně uvěřitelné. intenzívní zážitek, který jsem viditelně sdílel se všemi v publiku. Jinak pokud někdy půjdete na podobnou hru do Českých Budějovic a nějaký pitomec se tam bude smát v momentech, kdy to vůbec vtipné není, nejspíš to budu já. Věřte ale tomu, že nejsem šílený, jen dokážu ocenit tu neskutečnou ironii, kterou nám podobné příběhy prezentují.
Více o hře se dovíte na stránkách Jihočeského divadla.