Sofoklés je klasikem řeckého dramatu, ač se dochoval pouze zlomek jeho her, a tak jsem rád, že se v Jihočeském divadle dostalo i na něj a na jeho hru „Oidipús“. Mám rád řecké báje, kdysi jsem je četl skutečně zodpovědně a Oidipův příběh na mě zapůsobil. Aby ne. Ono je to docela drsné, když vidíte, co se stalo a jak šílený byl jeho život. Z toho by se jeden zbláznil i několikrát.

Král Láios vyslechl věštbu, kterou by mu přál snad jen nejzarytější nepřítel. Měl zplodit syna, jehož rukou padne. Syna se po porodu rozhodl zbavit a nechal ho pastevci, který ho měl odnést do hor. Jenže jak tomu chtěl osud, chlapec v horách nezemřel, místo toho se dostal až k sousednímu korintskému králi, který ho vychovával jako vlastního. Oidipús vyrostl, aby si sám vyslechl svou věštbu. Člověk si říká, proč jim lidé pořád věřili, když většinou šlo o věštby dost negativní. Vědmy v Delfách neslibovaly hromady zlata a šťastnou smrt ve spánku ve věku nedožitých sto dvaceti let. Oidipova věštba byla ještě šťavnatější. Zabije svého otce a bude souložit se svou vlastní matkou. Z tohoto důvodu se nikdy do Koryntu nevrátil a místo toho putoval a dostal se až do Théb, kde byl králem Láios. Kruh se uzavřel.

My sledujeme Oidipa ve chvíli, kdy je již thébským králem a jeho manželkou je Iokasta, žena viditelně starší. Ona netuší, že její dítě žije, on netuší, že má s Thébami nějakou společnou minulost. Čeká nás ale dekonstrukce jednoho lidského života, budeme sledovat pád jednoho člověka na dno, kdy máte pocit, že padnout tak hluboko už prostě ani nejde. Navíc to vše ve skvělém, skoro až minimalistickém provedení na prknech Jihočeského divadla.

Mám rád činohru Jihočeského divadla, především proto, že mi s každou hrou dokazuje, jak je skvělým a tvárným příběhem. Pravda, čekal jsem „Oidipa“ trochu depresivnějšího, myslel jsem, že budu odcházet naprosto emocionálně vyždímaný, ale tím rozhodně nechci říct, že bych byl zklamaný. Hra se mi velmi líbila a mohla za to především geniálně pojatá scéna a vlastně i celá výprava. Je to kompletně neskutečně promyšlené. Téměř tovární prostředí trochu navozuje pocit filmu „Karamazovi“, ale to není na škodu, protože je to doplněno o skvělou hudbu/zvuky, a to je ještě podtrženo šedými kostýmy. Prostě vše směřuje k tomu, aby měl divák skutečně pocit, že hledat na takovém místě nějakou radost, to je opravdu nesmysl. A funguje to.

Navíc k tomu pomáhají i herecké výkony. Jan Hušek se do souboru velmi rychle zapracoval a stal se jednou z jeho největších hvězd, což dokázal už hlavní rolí ve hře „Misantrop“. Hra „Oidipús“ to jen potvrzuje a on v nízkém věku zvládl legendárního krále na výbornou. O výkonech ostatních herců nelze pochybovat, především mě zaujal Ondřej Volejník, kterému se to však daří pravidelně, tentokrát ale spíše herectvím ve scénách, kde nemluvil, ale například se jen převlékal do jiné postavy, což probíhalo přímo na scéně a ještě to umocnilo pocit syrovosti. Obličejové herectví má zvládnuté dokonale. Nesmím ale opomenout ani výkony Bibiany Šimonové a Petr Šporcla, kteří jsou ve svém věku naprosto úžasní, stejně tak Věra Hlaváčková. Ta je s Danielou Bambasovou asi nejlepší charakterní herečkou divadla a Iokasta je pro ni jako stvořená.

Musím se přiznat, že jsem z divadla odcházel velmi spokojený, jen, jak jsem psal výše, ne v tak depresivní náladě, jak jsem čekal. Scéna a celé zpracování, včetně zapojení filmu, mě naprosto okouzlili a myslím, že tohle je přesně ten způsob, jak se pokusit dostat klasiku i k modernímu divákovi. Není to klasický „Oidipús“, je to divadlo originální, moderní a zajímavé, které přesto nedělá klasice ostudu a bere si z ní to nejlepší, na čemž staví svou svébytnou verzi.

Více o hře se dovíte na stránkách Jihočeského divadla.