Když jsem viděl film „Velký Gatsby“ s Leonardem DiCapriem, říkal jsem si, kde je ta příčina toho, že je román Francise Scotta Fitzgeralda tak uznávaný, že je řazen k tomu nejvýznamnějšímu, co bylo v moderní době ve Spojených státech napsáno. Nechápal jsem to. Rozuměl jsem tomu, že zásadní je společnost, její přetvářka, touha dosáhnout něčeho, aniž by toho vůbec bylo dosaženo. Jenže film mi to podal takovou cestou, která mě neuspokojila. Leonardo DiCaprio byl báječný, nemohu mu nic vytknout. Ve srovnání s Robertem Redfordem, který si zahrál Gatsbyho v roce 1974, byl mnohem lepší, a to je Bob Redford velkým hercem. Někdo ale řekl, snad to byla Carey Mulligan, že Leonardo je jedním z nejlepších herců současnosti. Měla pravdu. Leo je skutečně hercem, už není jen tím uchem, co se plavil na Titanicu.

Ale k „Velkému Gatsbymu“ v podobě románu. Hned několik prvních stránek mi dokázalo, že tohle je skutečně výjimečný román od člověka, který přesně věděl, o čem chce psát, věděl, do jakého příběhu to chce navléknout, a přesně věděl, co chce kritizovat. A to také kritizoval. Vždyť celý příběh je nádhernou ukázkou, jak je společnost odporná, zkažená a jak je těžké do ní zapadnout, i když si jedinec myslí, že udělal všechno pro to, aby se tak stalo.

Vypravěč, Nick Carraway, dává na začátku jasně najevo, že v New Yorku na něj lidé zapůsobili skutečně negativním způsobem, a že je rád, že je pryč. Jediný, koho nese v srdci jako dobrého člověka, kterého měl rád, je Gatsby. A takhle začíná mýtus o malém velkém muži, kterým Gatsby bezesporu byl. Je to mýtus o tom, jak je krásné žít v bohatství, ale jak neskutečně nesmyslné to v konečném důsledku může být. Gatsby může mít všechno. Všechno, co se dá koupit. Ale překvapivě nemůže mít to, co nejvíc chce. A to i přesto, že i její láska by se za peníze dala koupit. Jenže ona se bojí. Bojí se toho, kým Gatsby je, toho, že by o výsadní postavení vydržované ženy mohla přijít. V tomto příběhu je přetvářka tak neskutečně silná a tak neuvěřitelně přirozená, až z toho vskutku mrazí. Takový byl New York 20. let. Takový je svět i nyní.

Francis Scott je ve své knize různorodým kritikem. Dokáže hanit přímo, i když zůstává za určitou hranicí. Přesto přesně říká, co si myslí a definuje některou skupinu lidí jako panáky, kteří jen využívají toho, jaká je situace, jen se přiživují na ostatních, protože to tak je prostě jednodušší. Raději být pozérem, raději se přetvářet a přiživovat, když to znamená minimum úsilí a spoustu zábavy. Tu práci udělají za nás jiní. Ti, co na tom jsou špatně, co téměř umírají proto, aby se ti bohatí mohli mít vskutku dobře. Ani jednou nejsme svědky toho, jak Tom Buchanan (manžel Nickovi sestřenice) pracuje. Gatsbyho také nevidíme pracovat, ale víme, co dělá, ať už je to jakkoli morálně nesprávné. Tom si život užívá, se všemi jeho plody a je schopen využít situace, když se mu naskytne. Hlavně aby se ten jeho domeček z karet nesložil.

Francis Scott Fitzgerald byl naprosto geniálním pozorovatelem a nastavil svojí době zrcadlo. Zrcadlo, které poukázalo na to, jak je to pozlátko Ameriky krásné, jak se třpytí a blýská, ale jak to pod ním hnije. Ne proto, že se kašle na lidi z nižších tříd, ne proto, že se zde objevují ruiny, které se postupně mají stát městem, ale proto, že u peněz jsou lidé neschopní a nehodní politování.

Na závěr jen takový drobný poznatek. Bulvár moc nesleduji, ale vzhledem k dennodennímu životu na internetu vůči němu nejsem imunní. Tohle bylo ale v televizi. Ve Varech, pokud mě paměť nešálí, se konala party ve stylu „Velkého Gatsbyho“. Už tohle je neskutečná póza, ale proč ne. Party ve stylu „Babovřesk“ by asi takové celebrity nepřilákala, navíc ten dress code by vskutku odradil. Ale jde mi o to, že se nějaká reportérka ptala přítomných na to, co vlastně dělal Gatsby, jakou měl práci. Dle mého názoru je tohle jak z filmu, tak z knihy poměrně jasné, i když není konkrétně upřesněno, jakými způsoby černé peníze získává. Ptali se Simony Krainové – a omlouvám se, pokud jsem si tu blondýnu, která odpovídala, spletl s jinou – a její odpověď byla v tomto duchu: „No to jsem viděla. A taky četla, samozřejmě. Strašně se mi to líbilo.“ Když se reportérka ptala, co přesně teda byla ta práce, tak se dotyčná blondýna jen začala smát. V tu chvíli mi připadala jako jedna z postav, které se objevovaly na Gatsbyho večírcích. Naprosto prázdná nádoba, která chce jen zazářit. Tím chci říct, že „Velký Gatsby“ je vlastně nadčasový a že to pozérství máme i mezi sebou.

Přečtěte si krátkou ukázku z knihy, ať víte, do čeho jdete.