Včera jsem byl nucen podstoupit “služební cestu” v rámci doktorského studia, abych se mohl dvou starostů ve dvou naprosto neznámých obcích zeptat na to, jaká je jejich vize. Cesta se ukázala nudnou, ale samotné rozhovory až tak špatné nebyly. Ale pro oznámení toho, kam jezdím, to nepíši. Svůj dnešní příspěvek bych chtěl začít trochu netradičně. Když jsme se z rozhovorů vraceli, řidič měl puštěné rádio. Na tom by nebylo nic tak špatného. Cestou tam poslouchal Impuls, což je dobré rádio, jenže cestou zpátky měl puštěné rádio Kiss Jižní Čechy. V autě trpím nevolnostmi, ale na zpáteční cestě jsem přesně věděl, co ji způsobilo.

Jsem zvyklý na stanice jako Frekvence 1 nebo i ten Impuls, ale obecně rádio moc neposlouchám. Kiss Jižní Čechy mě jen potvrdilo proč. Moderní hudba je prostě odporná. Vzhledem k tomu, že se Kiss zaměřuje na hudbu taneční, mám na mysli především tuto. Těsně po sobě šly tři “písně”. První byla pouze slátaninou složenou ze čtyřdobých a osmidobých úseků, kdy ty se měnili jen tím, že se přidaly různé samply. Naprosto nesmyslná hudba, která nemá žádnou přidanou hodnotu. Další skladbu představovala píseň, kde jsem zpěvačku kvůli motoru auta ani neslyšel, ale vzhledem k tomu, že jako doprovod měla zremixovanou hudbu z nádherné sklady Show Must Go On od skupiny Queen, jen jsem se utvrdil, že originalita umírá a in jsou zprasené verze klasických hitů. Jako poslední byla skladba, kde většinu textu tvořily anglické názvy dní v týdnu a ke každému bylo přidáno slovo “party”. Wow! Jak dlouho musí “umělec” na něčem podobném pracovat? Kolik úsilí do toho asi dá, aby se to mohlo přes den pouštět v rádiu. Hudba umírá pod náporem takových zvěrstev a je to škoda.

Remixy a naprosto nesmyslně skládané samply na pozadí neustále stejných beatů, tohle je dnešní hudba. Skladby se od sebe liší minimálně. Člověk si pak ještě rád poslechne dnešní pop, i když i to je někdy utrpení. Hlavně originalita, ta je fuč. Kolik remixů měli ve svém repertoárů The Beatles, Rolling Stones, The Doors anebo i zmiňovaní Queen? Minimum, pokud vůbec nějakou? Opravdu se spokojíme se současným “tanečním” trendem? Stačí nám tak málo? Jestli ano, nechci vědět, kde bude hudba za dvacet let. Já budu s nostalgií poslouchat Beatles a rádio asi ani nezapnu.

Tak jsem se zase jednou trochu vypovídal. K mojí tvorbě bych chtěl jenom doplnit, že na příběhu Superhrdina pořád pracuji, už má více jak 100 stran a uzavřel jsem první část – je zajímavé, že ještě před týdnem jsem netušil, že to dvě části bude mít. Anebo tři? Ještě si nejsem jistý. Vždycky mě překvapí a jsem tomu rád, kam se příběh vyvine. Kostru mám v hlavě, ta je daná, ale ten průběh je někdy skutečně jedinečný. Tak, a teď k tomu, co v posledním týdnu vyšlo na Necronomiconu: