Včera, vlastně až dnes středoevropského času (a vlastně i toho britského), skončila jubilejní 30. letní olympiáda, kterou pořádal Londýn. Svého úkolu se zhostil dokonale a myslím, že tahle olympiáda zůstane v srdcích mnoha fanoušků ještě dlouhou dobu. A to nejenom proto, že se „našim“ tolik dařilo. Nemluvím teď o skvělých medailových umístěních, ale i o dalších sportovcích, kteří se skvěle umístili do desátého místa, nebo i dále. I když jde fanouškům hlavně o medaile, bylo skvělé vidět, že se překonávaly české rekordy v plavání, vzpírání, ale i v atletice. Kdy naposledy jsme měli štafetu 4×400 metrů ve finále? Kdy naposledy jsme měli čtyři zlaté? Zní to pěkně, že? O to víc, když si člověk uvědomí, že u nás máme pro mnoho sportů docela malé zázemí a jejich oblíbenost, ani z hlediska televizního, také není zrovna velké. Kdy naposledy jste ně české televizi (teď to myslím obecně) koukali na moderní pětiboj? Jak často sledujete závody na kanálu, střelbu nebo třeba zmiňované vzpírání či triatlon? Já osobně jsem rád, že jsem zase mohl vidět na olympiádě takové sporty jako vodní pólo, šerm, jachting, plavání anebo také moderní gymnastiku. Trochu mě mrzí, že jsem nestihl lukostřelbu ani skoky do vody, ale tak zase příště.
Osobně jsem rád, že jsem mohl být zprostředkovaně svědkem toho, jak olympijské hry probíhají a docela rád bych poděkoval České televizi, protože konečně bylo jednou vidět, že peníze poplatníků jdou do něčeho velkého. Český dům a studio v něm byly skutečně promyšlené, byly zde akce, spousta hostů, co rozhodně stálo za to. Olympiáda na dvou programech, navíc osm kanálů na internetu, člověk skutečně mohl vidět všechno. A tak jsme nebyli ochuzeni o výkony našich sportovců a většinu medailových snažení jsme viděli v přímém přenosu. Stálo pak za to vidět Jaroslava Kulhavého, který v závěru celých her dokázal urvat jednou z posledních zlatých medailí.
Olympiáda sportovním nadšencům přinesla určitě i zklamání, ale zase jednou jsem si byl vědom toho, že existuje něco jako lidství a že i prohra ve sportu, tím myslím nezískání zlata, není důvodem k nenávisti, ale k tomu, aby se sportovci objali a společně se radovali ze svého úspěchu. Nádherně to bylo vidět při závodu Ondřeje Synka, který v cíli poklekl ke svému soupeři a objal ho, i když jím byl poražen. Vrcholem pro mě pak bylo vidět, jak se trojice medailistů moderního pětiboje objímá. Ne dlouho po závodě, kdy se jim v hlavě rozleželo, že všichni tři získali skvělý úspěch, ale hned po skončení, kdy by v nich mohli být negativní emoce z toho, že nevyhráli. Takové zážitky stojí za to a člověk má zase jednou pocit, že lidstvo má ještě naději. Já vím, zní to hloupě, ale jsem rád, že takové sportovní svátky existují a že lidé jsou si k sobě blíže. Mrzí mě pak, když nahlédnu do debaty k nějakému článku z her a vidím zde zase to čecháčství, snahu kritizovat všechno a všechny, povyšovat se svojí blbostí a neschopností cokoli dokázat. Jsem rád, že se nepovedlo, abychom se i my ucházeli o pořadatelství. Naše země by to jednoduše nedokázala a jsem si jistý, že okradení sportovci by na účast rádi nevzpomínali.
Děkuji IOC, českým organizátorům, našim sportovcům, dobrovolníkům a všem lidem, kteří si olympiádu užívali bez toho, že by museli nesmyslně kritizovat, nadávat na horší výkony, anebo prostě jenom plkat nad kravinami. tohle byla oslava sportu v pravém smyslu slova. Už se těším na Rio a samozřejmě také na Soči. Bude se zase na co dívat a možná si zase budu na chvíli myslet, že to ani s námi, Čechy, není tak špatné.