Tak jsem se přece jen dostal k tomu, abych napsal článek na tuto neskutečně zajímavou knihu, ke které jsem se dostal díky snímku „Capote„. Život tohoto muže mě zaujal natolik, že jsem si prostě musel o jeho díle zjistit víc. Recenzi na útlou knížečku „Snídaně u Tiffanyho“ už jsem tu měl, nyní tedy dílo, které je možná tím nejlepším, co kdy napsal. „Chladnokrevně“ je přesně taková kniha, jak slibuje název. Je to kniha chladnokrevná, která se vám dostane hluboko pod kůži.
Truman Capote se inspiroval článkem, který si přečetl v novinách. V článku se hovořilo o vraždě čtyř členů jedné kansaské rodiny. Asi by se nejednalo o až tak zajímavý případ, kdyby nebylo zjištěno, že se vlastně nic pořádně neztratilo. Proč vlastně vrahové vraždili? Proč vystříleli všechny, kteří byli doma, a to včetně dvou dětí (Nancy 16 let, Kenyon 15 let)? Truman Capote se svou dlouholetou přítelkyní Harper Lee odcestovali do Holcombu, kde se pustili do vyšetřování. Nashromáždili velké množství svědeckých výpovědí, mluvili s členy rodiny, místními, vyšetřovateli, zkrátka se všemi, kdo se na případu podílel. Nejprve ani náznak toho, kdo mohl vraždit, ale pak najednou došlo ke zlomu a postupně i dopadení dvou vrahů, kteří nakonec přece jen neodešli s prázdnou. Z domu si tenkrát odnesli pár cenných věcí a pár dolarů. Ano, ani na loupeži moc nevydělali, ale čtyři lidé museli zemřít.
Truman Capote s Harper Lee nasbírali obrovské množství materiálů, uvádí se, že přes 8 000 stran, ale teprve poté byli dva vrazi dopadeni. Perry Smith a Dick Hickcock. Nepříliš vzdělaní, ale ne úplně hloupí muži, kteří neustále žili bez peněz, i když se snažili naplnit své velké plány – hledání pokladů v Mexiku, apod. S oběma pak Truman vedl rozhovory, kdy především Perry Smith ho fascinoval. Je to z knihy hodně patrné, protože se o něm zmiňuje jako o inteligentnějším muži, nechci říkat, že ho snad omlouvá, ale snaží se k němu vytvořit pouto. Někdy až do té míry, že si trochu poupravil skutečnosti. Právě v tomto směru byl Capote kritizován, že do literatury faktu vkládal příspěvky fikce. Ono to pak ale přece jen zní trochu lépe – například vztah Perryho Smithe a paní Meierové, která se o něj starala, když čekal na soud. Zde se Capote snažil o vykreslení lidské stránky Perryho Smithe, ale skutečnost byla podle všeho přece jen trochu odlišná. Alespoň podle jiných, kteří s paní Meierovou také dělali rozhovory.
Ať tak, nebo tak, Truman Capote napsal velmi silnou knihu, která má geniální kompozici. Je zde vidět, že se nejedná o dílu člověka, který se snažil o pouhé zachycení skutečných událostí, ale o dílo muže, který se snažil o to, udělat na čtenáře dojem. Aby i čtenář pochopil, jak šílený zločin byl. Capote ale vlastně neudělal nic jiného, než to, že postupoval přesně podle toho, jak se události staly:
  • Došlo k vraždám, ale policie neví, kdo je způsobil a proč
  • Probíhá pátrání, které, jak se zdá, nemůže mít úspěch
  • Dochází k odhalení zásadní stopy a tím i totožnosti vrahů
  • Vrahové jsou dopadeni a bude probíhat soud
  • Čekání na popravu
  • Poprava
Jak říkám. Capote postupoval podle toho, jak k událostem došlo, ale nečiní tak úplně tajuplně. Na rozdíl od policie, čtenář zná jména a totožnosti vrahů již od začátku, ale stejně jako policie, nezná motivy. Ty jsou první zásadní pointou, která nakonec v knize zazní. Nejsou zde nijak naturalistické popisy, ale přesto to stačí. Capote ale docílil skvělého efektu tím, že důvod vražd a způsob jejich provedení odhaluje až ve druhé polovině, protože tam to na čtenáře skutečně dopadne s plnou silou. Poprava už je pak jen potvrzením osudů, ale čekání na ni, to je další silná stránka. Jako kdybychom místy odbíhali, věnovali se něčemu jinému, ale stejně nad námi visí nevyhnutelnost smrti. K té nakonec také dojde, i když oba pachatelé na ni čekali až do 14. dubna 1965 (k vraždám došlo 15. listopadu 1959).

Truman Capote napsal knihu, která na první pohled vypráví jen o vraždě. Ale ta nikdy není obyčejná. V tomto pojetí, takto podaná, je vražda skutečně děsivým činem, na který se hned tak nezapomene. Rozbory vrahů, rozhovory s osobami, které byly do vyšetřování zainteresované, tohle postupně vytváří obrázek, na jehož konci stejně nepochopíte tu základní věc – proč tohle lidé vlastně dělají? Jak jsou schopni jen tak nechat vyhasnout život někoho jiného? „Chladnokrevně“ je název, který dokonale sedí, protože chladnokrevnost ve vraždách skutečně byla. Naprosto dokonale byla kniha přepracována do stejnojmenného snímku „Chladnokrevně“, který byla natočen v roce 1967. Jeho dokumentaristické ladění je základem pro to, aby i na filmovém plátně celý příběh působil velmi chladnokrevně.

Přečtěte si krátkou ukázku z knihy, ať případně víte, do čeho jdete.