„Malý princ“ je moje srdcová záležitost. Poprvé se ke mně dostal v osmi letech, kdy jsem rozhodně nemohl pochopit, co to vlastně držím za knihu. Ale ten příběh se mi líbil a já si stále pamatuji pocity, které jsem zažíval, když jsem se dostal k závěru. Brečel jsem, protože mi to přišlo smutné. Když jsem se ke knize vracel v poslední době, a to díky komiksovým zpracováním, zjistil jsem, že ten konec je sice pořád smutný, ale ne proto, že by Malý princ umíral, ale proto, že se musí rozloučit se svým přítelem. A loučení je přece také smutné.

„Malý princ“ by se měl číst v každém věku. Až tehdy si totiž člověk uvědomí jeho krásu. Pokaždé ho bude vnímat jinak. Jako dítě ho vnímáte především jako smutný pohádkový příběh, jako teenager zase jako fantazijní dílo, které se snaží něco říct. Dospělý už dokáže odhalit to, co Exupéry vlastně toužil sdělit a senioři mohou na základě tohoto díl sumírovat svůj život a zjistit, zda se sami nechovali jako lidé na planetách 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Antoine de Saint-Exupéry dokázal do šesti planet – a vlastně ještě sedmé Země – vměstnat lidské vlastnosti, které nejsou právě hezké, ale velmi často se jimi sami projevujeme.

Jen se nad tím zamyslete. Nejkrásnější mi přišlo podobenství s čísly. Jsme na nich závislí. A já nejsem výjimka. Miluji čísla, co si budeme povídat. Ale někdy skutečně zacházíme do extrémů. Když chceme jet na dovolenou, říkáme si, že taková dovolená za 100 000, to už je něco, to musí být pecka a závidíme těm, co si jí mohli dovolit. Ani nás nenapadne, že nejde o to, kolik těch peněz za tu dovolenou dáme, ale jde o to, s kým tam jedeme a jak si to užijeme. O tomhle bych mohl psát dlouho.

Bratr se zrovna nedávno vrátil z dovolené v Turecku. Jeli tam s cestovní kanceláří, a jakmile tam přijeli, lidé, kteří také cestovali na stejnou dovolenou, hned začali pindat.

„No to je teda hotel!“

„Nějakej malej bazén, ne?“

„A to tu budeme dvanáct nocí? Se z toho posereme.“

Já to nechápu. Lidi jedou na dovolenou a první, co udělají ve své destinaci, je, že všechno odsoudí. Češi asi nejezdí na dovolenou, aby si odpočinuli, ale aby si zanadávali. Nevím, snad je to z toho, že mají pocit, že se to na ně doma všechno sype, a oni si chtějí vytvořit iluzi, že je to horší i jinde. Copak má ale nějaký smysl odpočívat nabručený? To je opravdu dovolená za všechny prachy. To se nedá vyčíslit. Takoví jsme. Všechno počítáme na čísla. Dovolená za 20 000 je pro nás také drahá a ještě si jí zpříjemníme tím, že jí pronadáváme. A tak nakonec nemáme radost ani z těch čísel.

Když si budete číst „Malého prince“, zjistíte, jak protivní, jak hloupí a zlí někdy jsme. Jenom proto, že si nevážíme těch důležitých věcí, mezi které peníze stejně nepatří. Ano, nezvládneme to bez nich. Dnešní svět bez nich nefunguje, ale já nemám největší radost z toho, když mi na účtu přibudou peníze, mám největší radost z toho, když jsem s lidmi, které mám rád. A tohle je vlastně docela hezké poselství, které v sobě „Malý princ“ má. Je to nádherná existenciální kniha, která jitří vaši fantazii. Takových je málo. Každý si v ní může najít trochu něco jiného. Ten, kdo ji odsoudí, ten to rovnou může zabalit, protože ten nikdy neobjeví nic hezkého.

Kniha vyšla už celkem hodněkrát a vlastně pořád vychází. Poslední vydání od Albatrosu najdete zde. A pokud byste měli zájem o hodně věrné a graficky krásné zpracování pro komiks, musím doporučit „Malého prince“ od Joanna Sfara. A kdyby vás ještě zajímalo, jak to s Malým princem pokračovalo, tak Mladá fronta vydává komiksovou sérii, která navazuje na moderní populární francouzský seriál.