Když jsem chodil na střední, byl pro mě Charles Bukowski skoro zakázaná látka. Četli ho spolužáci, s nimiž jsem se příliš často nedostával do konverzace, ale považoval jsem je za sečtělé. No, vlastně se jednalo o spolužačky, které neustále někde seděly s knihou, kde bylo na přebalu jméno Bukowského, Kerouaca, nebo jiného beatníka. Říkal jsem si, že jednou bych chtěl také zjistit, co je na nich tak skvělého, čím se tak liší, proč tak vybočují, proč je lidé pořád čtou. A tak jsem si celkem nedávno udělal radost a Bukowského jsem si koupil. Sáhnul jsem po první knize, co jsem uviděl, a byla to právě sbírka povídek „Těžký časy“. Nevěděl jsem, co přesně mám čekat, ale vlastně jsem tak nějak dostal to, co jsem si o Bukowském představoval. Není to žumpa světa, ale má to k tomu blízko.
Tím samozřejmě nemyslím styl, ten je výborný, ten chlap uměl psát, o tom žádná, ale to, o čem píše, to prostě není nic pěkného. Vesměs. Tak jsem se tedy dostal k tomu, co jsem považoval za něco zakázaného. Ono to samozřejmě není nic zakázaného, ale přesto je Bukowski literatura, která není jednoduchá na zkousnutí. Vzhledem k tomu, že se posledních několik let celkem intenzivně zabývám komiksem, spíše jako kritik, než jako tvůrce, bohužel, docela bych to přirovnal k americkému undergroundu. Témata jsou celkem všední, jsou zde obyčejní lidé, velmi často skutečné postavy, které zažívají příběhy, které jsou mnohdy neskutečně normální, ale často takové, které bychom sami zažít nechtěli.
Bukowski je celkem depresivní autor, ale jeho povídky v sobě mají něco, co vás dostane. Je to pohled člověka, který se na svět a na lidi nedívá laskavě. Nebojí se říkat na plnou hubu to, co si jiní myslí. Je hnusný, o tom žádná, ale myslí to vážně. Získáte přesvědčení, že Bukowski neměl nikoho rád, ale tohle tvrdit, to by bylo hodně krátkozraké. Jen si svou společnost vybíral. A jsem si celkem jistý, že ani vy, ani já bychom v ní nebyli. Ale to není špatně. Každý člověk má nějaký pohled na svět a stýká se s určitou skupinou lidí. Tak to prostě je. Charles Bukowski byl svůj, ale dokázal odhalit pozérství a přetvářku, díval se svrchu na lidi, co se nebáli udělat skutečně cokoli pro vlastní prospěch a dokázal o nich skvěle psát. Budete z toho cítit, jak pohrdal středním stavem a koneckonců naprosto zaslouženě.
Jeho hrdiny jsou opilci, flákači, sázkaři, bohémští spisovatelé, štětky, bláznivé ženské, šílenci. Je to plejáda lidí, o které byste si neopřeli kolo, ale celkem rychle si uvědomíte, že to jsou taky lidé, že jsou stejní jako vy, jen neřeší problém, jestli si koupit nové auto, nebo jet na dovolenou, řeší to, jak seženou novou flašku, nebo jak zastaví to krvácení z přirození. Bukowski je někdy zábavný, ne přímo k popukání, ale některé jeho povídky jsou úsměvné. Je to cynik, tak aby sem tam nebyl vtipný. Vždy vychází z celkem normální situace, ale nebojí se zajít dál, juknout do méně všedních, i fantastických žánrů. někdy budete mít pocit, že prožíváte podivný sen, nebo černou noční můru. Na každém kousku na vás čeká svět, který neznáte anebo nechcete poznat. Ale Bukowski je průvodce, kterého budete uznávat, protože ten člověk umí psát. Ví, jak vyprávět příběhy a jak vás dostat na svou stranu a tam vás trochu pomlátit. A bude vás to bavit. Když odhodíte předsudky a přijmete, že ten náš svět je někdy hnus, poznáte ho očima pozorovatele zasvěceného a znalého. Sám jsem si musel hned koupit další jeho knihu a už na mě čekají „Všechny řitě světa“.
Knihu vydalo nakladatelství Argo.